V tomto článku se zaměříme na správný postup při výběru příslušného ochranného prostředku a problematiku požadavků na schválení a zkoušení, které následně určuje jeho parametry, tak jak to ukládají příslušné národní a evropské normy.
Pro rychlé pochopení problematiky je nejvhodnější normou EN 529 (Ochranné prostředky dýchacích orgánů – Doporučení pro výběr, používání, ošetřování a údržbu – Návod), která poměrně všeobecně popisuje základní pravidla spojená s ochranou dýchacích orgánů.
Základní otázkou je, proč a kdy se vůbec chránit? Obecně platí, že na pracovišti musí být vždy vyloučena expozice pracovníků nebezpečným látkám, pokud překračují stanovené limity. Zákonná odpovědnost leží jednoznačně na straně Zaměstnavatele, resp. příslušné odpovědné osoby zaměstnavatelem určené. Zaměstnavatel musí předně provést důkladné hodnocení rizik tam, kde se nebezpečné látky používají nebo dokonce i tam, kde riziko nebezpečnosti pro dýchací orgány lze pouze předpokládat.
Často se zapomíná na to, že dle legislativy je použití příslušných osobních ochranných prostředků až skutečně poslední možností, kdy všechny ostatní možná opatření Zaměstnavatele nedokážou pracovníky dostatečně ochránit. Předcházet jim musí v uvedeném pořadí tato ochranná opatření: užití alternativních (méně nebezpečných) látek, alternativní postupy s vytvářením nižších koncentrací látek, izolace procesu a obsluhy, místní a celkové odsávání, zkrácení doby expozice pracovníka, užití varovných zařízení při překročení příslušné koncentrace a teprve na závěr užití vhodných osobních ochranných prostředků.
Základními parametry pro výběr správného prostředku ochrany dýchacích orgánů je především přiměřenost a vhodnost (zjednodušeně řečeno prostředek musí poskytnout náležitou ochranu pracovníka, ale zároveň ho příliš neomezovat – aby s ním zvládl manuální práci, neomezil mu vidění, orientaci, pohyblivost, mohl bez problémů komunikovat, bylo možné ho bez potíží používat po příslušnou dobu…)
Dále prostředek musí splňovat tzv. minimální požadovaný ochranný faktor, který je rovněž v uveden v příloze EN 529 a vypočítává se takto:
Nejvyšší koncentrace škodlivin na pracovišti
(mimo lícnicovou část)
Minimální požadovaná ochrana = ____________________________________________________________________
Přípustná koncentrace uvnitř lícnicové části
Jak jsme již v minulosti zmínili, nejvhodnějšími osobními ochrannými prostředky pro ochranu dýchacích orgánů jsou přetlakové systémy, které se vyznačují (kromě výrazného zvýšení komfortu, v porovnání s pasivní ochranou) nejvyššími ochrannými faktory. Podtlakové systémy = respirátory, pasívní masky a polomasky nutí uživatele překonávat (často během namáhavé fyzické činnosti) vlastními plícemi dýchací odpor filtru. U přetlakových systémů udělá tuto „práci“ za uživatele ochranný prostředek.
Obecně se ochranný prostředek vždy posuzuje jako komplet 2 částí – přístroje čili zdroje čistého vzduchu a lícnicové části (hlavového dílu = kukla, ochranný štít, maska, polomaska apod.). Norma dále přístroje dělí na 2 skupiny: Filtrační (přesně definovány jako „dýchací přístroje s nuceným přívodem vzduchu“ = filtračně – ventilační jednotky, kdy vzduch je filtrován z okolního kontaminovaného prostředí) a Izolační (čistý vzduch je přiváděn „odjinud“ = systémy tlakového vzduchu – zdroj je rozvod stlačeného vzduchu či kompresor nebo autonomní dýchací přístroj – zdroj je tlaková láhev na zádech uživatele). Výhodou je nezávislost na okolním prostředí.
Pro účely svařování je z uvedených prostředků daleko nejpoužívanější filtrační dýchací přístroj (rozuměj filtračně – ventilační jednotka) v kombinaci s příslušně upravenou svářečskou kuklou. Filtračně – ventilační jednotka musí být vybavena správným typem filtrů. Existují 3 typy filtrů: částicové, protiplynové a kombinované (zahrnují obě kombinace škodlivin):
|
Forma škodliviny
|
Popis a vlastnosti
|
Příklady
|
|
Škodliviny ve formě částic
|
Aerosoly pevných částic:
Rozptýlené částečky pevných materiálů, prachy, vlákna, kouře a dýmy
|
Dým z běžných MIG-MAG svařovacích procesů, kouře, kamenný a dřevěný prach, rozptýlená azbestová vlákna, částice a výpary z výfuku motoru, olověný prach a výpary, spory plísní, bakterie a viry, pyly, mouka v mlýnech a silech apod.
|
|
Aerosoly kapalných částic:
jemné rozstřiky, mlhy a aerosoly tvořené rozptýlenými malými kapkami kapaliny
|
Mlhy: řezací a brusné kapaliny, olejové mlhy
Jemné rozstřiky kapalin: kapky barev, pesticidů, aromatických uhlovodíků apod.
|
|
Plynné škodliviny
|
Výpary: výpary těkavých kapalných látek povrchem pod bodem varu
|
Výpary z těkavých organických látek, rozpouštědel, výpary rtuti apod.
|
|
Plyny: skutečně plynné látky vznikající při varu přechodem do plynného skupenství
|
Ozón ze svařování (zejména TIG) a práce s plasmou, plyny z výfuků motorových vozidel (zejména NOx), kanalizační plyny, CO2, CO, kyanovodík, chlór, fosgen apod.
|
Právě v závěru zmiňovaný ozón začíná být poslední dobou velké téma, protože ve vyšších koncentracích (zejména metoda TIG a Plasma) je dle četných vědeckých studií považován za potenciálně karcinogenní. Např. český výrobce CleanAIR® má pro filtračně ventilační jednotku CA AerGo® k dispozici kombinované filtry proti ozónu!
Velmi častým dotazem uživatelů je problematika životnosti a skladovatelnosti filtrů. Zatímco skladovatelnost je pro Výrobce povinná položka, která musí být stejně jako skladovací podmínky na filtru zřetelně a jednoznačně uvedena, pod pojmem životnost nebo konec životnosti je označována doba do momentu nutnosti výměny filtru za nový. Stanovení této doby předem je značně problematické, protože ho ovlivňuje značné množství faktorů:
1/ Koncentrace resp. dávka látky v daném prostředí a jak silně ho zadržuje sorbent filtru
2/ Typ filtru a jeho kapacita
3/ Fyzikální podmínky během použití – zejména teplota a vlhkost
4/ Průtok vzduchu filtrem v l/min resp. u pasívního použití rychlost dýchání uživatele a objem plic
Další velmi důležitou normou pro výběr a posouzení správné kombinace svářečské kukly a filtračně – ventilační jednotky je EN 12941 (Ochranné prostředky dýchacích orgánů – filtrační prostředky s pomocnou ventilací připojené ke kukle – požadavky, zkoušení a značení.) Tato norma podle stupně ochrany uživatele / svářeče rozděluje ochranné prostředky do 3 tříd (TH1, TH2, TH3), kde rozhodujícím kritériem pro zařazení do dané třídy jsou hodnoty průniku / množství škodlivin přes ochranný prostředek lícnicovou částí (kuklou) dovnitř do dýchací zóny svářeče. Nejméně ochrání ochranný prostředek třídy TH1 (povolený maximální průnik až 10%), nejvíce pak třídy TH3 (maximální průnik pouze 0,2%).
Zkoušení probíhá ve zkušební komoře, kde je uživatel vystaven škodlivinám. V případě částicových filtrů se jedná o aerosol NaCl nebo mlhu parafinového oleje. U protiplynových a kombinovaných filtrů (označení podle typu škodlivin A, B, E, K, AX) je to celá škála zkušebních plynů např. cyklohexan, chlor, SO2, amoniak a dokonce kyanovodík.
Vedle již zmiňovaného maximálního průniku existuje dle normy EN 12941 ještě celá řada dodatečných parametrů / požadavků, které ovlivňují zařazení ochranného prostředku do příslušné třídy THx, resp. minimální hodnoty, aby byl vůbec zařazen alespoň do třídy TH1. Jsou jimi například:
1/ Minimální průtok vzduchu – nesmí být nižší než výrobce uvádí a při jakémkoliv nastavení nižší než 120l/min
2/ Výstražný alarm při nízkém průtoku vzduchu (i při velmi nízkých hodnotách průniku je při absenci alarmu automaticky přístroj zařazen do nejnižší třídy TH1)
3/ Odolnost propojovací hadice (TH1 – 50Newtonů, TH3 – 250N)
4/ Koncentrace vydechovaného CO2 v lícnicové části (nesmí přesáhnout 1% objemové)
5/ Hluk jednotky resp. systému (nesmí být vyšší než 75dB)
6/ Hmotnost ochranného prostředku (celková hmotnost systému < 5kg, hlavový díl / lícnice < 1,5kg)
Na samý závěr zmiňme ještě nezbytné značení osobního ochranného prostředku, tedy co všechno na něm dle legislativy musí být uvedeno. Naprostou nezbytností je schválení “CE”, dále jméno, výrobní značka a identifikace Výrobce, typu výrobku a roku výroby. U svářečské kukly dále další nezbytné normy (zejména EN 379 – ochrana očí = kvalita kazety, EN 166 – odolnost proti částicím při broušení, případně EN 397 u přileb – ochrana hlavy). U filtračně – ventilační jednotky pak zejména výše zmiňovaná norma EN 12941 a příslušná třída ochrany THx. Pokud je navíc jednotka zároveň určena do potenciálně výbušného prostředí, uvádí se norma EN 50020:1994. U filtrů nalezneme barevné značení proužkem, které určuje druh škodlivin, proti kterým filtr chrání. Dále opět norma EN 12941 a podmínky skladování a měsíc a rok uplynutí doby skladovatelnosti.
Věříme, že se nám alespoň v základech podařilo vysvětlit postupy při výběru správného osobního prostředku ochrany dýchacích orgánů a problematiku požadavků na jeho schválení a zkoušení.
